Tento materiál nám dodal pan Václav Kroulík, tehdejší ředitel školy v Budislavi.   (1. dubna 1982)

A. Trkal

Sklárna Na Posekanci.

    Výnos z lesů panství novohradského, které jinak poskytovaly hojnost dříví nejlepší kvality, ani po 100 letech se nezvýšil. Nezlepšily se ani prostředky dopravní ani se nestaly přístupnějšími končiny, kde lesy byly na močálech a skaliskách. Vozové cesty byly špatné, silnic pak vůbec nebylo. Okresní silnice z Nových Hradů přes Proseč do Sv. Kateřiny stavěla se teprve 1830, k Rychnovu 1856 - 1857, k Posekanci 1867, ostatní pak ještě později. Dříví se nedalo bez značných obtíží vyvážeti, nemělo odbytu a tím dá se jeho láce vysvětliti. Sáh tvrdého dříví prodával se 1749 za 24 kr., sáh měkkého dříví stál 18 kr. Cena dříví postupem času sice stoupla, takže na počátku 19. století stál 1 sáh dříví z panského lesa 2 zl., z kostelného lesa 1 zl, 45 kr. C.M. (1 zl C.M. = 60 kr.), ale byla to cena přece jen značně malá a výnos lesů tím ovšem také nevalný.
    Aby značnou část odbyl a výhodně zpeněžil, vystavěl Jan Ludvík hrabě Chamaré, do jehož rukou panství novohradské 1826 přešlo, huť - Marienwald zvanou. K pojmenování tomu vedla jej láskyplná vzpomínka na matku, hraběnku Marii Annu, která obětavě panství spravovala za nezletilosti jeho a jeho sourozenců.
    Místo pro huť bylo účelně voleno uprostřed panských lesů na rovině, čímž dovoz dříví se usnadnil a tím i oblaciněl. Sklárna stála asi 600 kroků východně od panské myslivny na Posekanci, 25 minut západně od Budislavě a Kamenných sedlišť. Sestávala se z vlastní huti a dvou obytných stavení. Huť byla na tehdejší dobu rozsáhlá kamenná budova, šindelem krytá a prvotně červenou vížkou zdobená, zařízení byla primitivního, patrno to z toho, že byla bez komínu, kouř odváděl se zvláštním širokým poklopem ve střeše. K huti vedla vozová cesta, k níž z druhé strany přiléhalo stavení, v němž bydleli skláři se svými rodinami. Východně od huti bylo druhé stavení, jež obýval "glásmistr". Před tím stavením na pokraji lesa byly konírny a chlév. Nájemce sklárny byl "glásmistr", vrchnost huť ve vlastní režii sama nikdy nedržela.
    Sklárna vešla v činnost 19. listopadu 1828. Úřednictvo kancelářské i dělnictvo bylo zpočátku výhradně národnosti německé a v důsledku toto byla i německá sklářská technologie, kteráž se již udržela, když později dělnictvo bylo již české.
    Prosečský farář Raym v písemném materiálu k doplňku díla Semmreva uvádí, že r. 1831 mluvilo se česky na celém panství novohradském, jen ve sklárně Marienwaldu že jest 65 Němců. Celé široké okolí sklárny bylo ryze české. Již proto byli tito Němci nuceni učiti se českému jazyku. Také ženy a hospodyně, s nimiž v manželství vcházeli, brali si skláři posekanští z okolí a tak vlivem těchto českých žen měnila se domácnost německých sklářů na česko-německou. V některé takové domácnosti muž mluvil na ženu a děti německy, žena a zvláště děti odpovídali otci česky. Pochopitelně, že děti těchto sklářů úplně se počeštili a rodiny sklářů později s místním obyvatelstvem úplně jazykově splynuly.

    Místo pro sklárnu bylo i jinak výhodně voleno, neboť potřebný písek k výrobě skla poskytovala blízká "Mládka" - v lese "U pečené husy" na stráni nad Vranickým potokem a písek na broušení skla  dovážel se z pískovcových lesů budislavských. Ve Vranicích na soutoku potoka Vranického s Veletinským stojí dosud primitivní panský mlýnek, kde se pro sklárnu drtily kosti na spodium. Tato špodárna, již zde stupnik říkali, byla od huti vzdálena 3/4 hodiny cesty.
    V huti dělaly se vázy, lampy, džbány, sklenice, slánky, cukřenky, tehdá oblíbené košíčky a jiné věci, vše v nejrozmanitějších barvách a provedeních, obyčejné i broušené. Také lilo se zde sklo tabulové, ovšem menší hodnoty, protože místní písek dodával sklu tomu zelenavému nádechu. Ve sklárně posekanecké vyrábělo se i vzácné sklo rubínové, které mělo v sobě roztavené dukátové zlato. Hotovily se z něj nejkrásnější vázy a sklenice a jiné nádhernější předměty, kteréž poskytovaly sklárně velikého zisku a sklářům značného výdělku. Proto skláři sháněli v širokém okolí dukáty, jež potřebovali i na jiné ozdoby, jež pravým zlatem se prováděly.
    V huti zaměstnán byl dílovedoucí, vrchní tovaryš, několik tovaryšů, učňové a služební hoši. Tovaryšům připadl úkol vařiče, tavičů č. šalířů, střihače skla, brusičů skla, stupařů, také zaměstnán byl i truhlář, který hotovil formy a bedny. Každý kus skla k dopravě určený se vázal, to jest balil se do slámy, kterouž práci konaly ženy a dcery sklářů a byly za ni dobře placeny. Hotové zboží rozváželi formani do světa na velkých až šestispřežních vozech. Ze Záboře byli to v letech 1850 - 1860 povozníci: Kubík, Macháček, Samek, z Podměstí Čáslavka, Hloušek, Kosina, Kvapil. Na takové cestě bývali nezřídka 14 i více dní, neboť jezdívalo se do Liberce, České Lípy, Hajdy, Kamenického Šenova, Šluknova, ano až do Saska, sem dopravovalo se později sklo i k další dopravě. Také v drobném prodávaly se zdejší výrobky. Podomním tím obchodem zabývaly se starší osoby. V pozdější době, kdy stavěly se u nás železnice, dováželi formani sklo z Posekance jen na nádraží do České Třebové, do Chocně, Zámrsku, Uherska a Skutče. Hostinec "Na Sklenářce" v Rychmburku má své jméno z oněch dob, kdy byl zájezdní hospodou těchto formanů.
    Po provedené opravě v pecích, která byla každoročně nutná, dříve, než se začalo v huti pracovati, přicházeli skláři s panem "glásmistrem" do kostela v Proseči vykonat pobožnost. Sem docházeli i jiné neděle a svátky, doku v pecích nebyl oheň. I bezprostředně před samo prací v huti vykonal vrchní tovaryš sklářský, kleče, hlasitě motlitbu za všechny tovaryše a učně a teprve potom počaly se píšťaly nořiti ve žhavou, tekoucí sklovinu a neustály v té práci, dokud všechen připravený materiál nebyl z pánví vyčerpán.
    Když dlouhé píšťaly sklářské práci svoji dokončily, uhasl i oheň v peci. Tu oddali se skláři nejen zaslouženému odpočinku, nýbrž i pitkám a hlučným, někdy až bujným zábavám. Byliť skláři nejen velmi pobožní, pilní a pracovití, ale také bodří, družní a veselí, při tom, jak u takových lidí obyčejně bývá úplně bezstarostní, nezáleželo jim na tom jak po prohýřené noci bude. Tak je znali již okolní hostinští a proto těšili se vždy na to, až bude "po peci", až budou mít skláři "fajrum". To se muselo oslavit nejen pitím, ale také hudbou a tancem. Ochotní hostinští v Proseči ať na "Šumavě" nebo "U Steinerů" nebo "U Motyčků" v budislavském lese rádi posloužili a o zábavu se postarali.
    Skláři těžce pracovali, za to se však také popřáli. Měli se nepoměrně lépe proti měšťanům v Proseči, kteří většinou byli odkázáni na skrovné, málo výnosné polní hospodářství, bídně placené řemeslo a ještě bídněji honorovanou práci v lese. Proto zůstávali stále ještě při bramborech, zelňačce a "kyselu", kdežto skláři pojedli dosti masa a vypili více než dosti piva, k snídani bývala káva, což v Proseči považováno bylo za něco zcela neobvyklého, přímo panského.
    I oděvem lišili se sklářské rodiny od domácího lidu. Vystrojený sklář byl hotový švihák. Krátké a úzké jeho kalhoty, tenkráte pantalony zvané, zdobeny byly po straně knoflíčky, lýtka objímaly vysoké punčochy, nohy obouvaly se do střevíců, lesklou přezkou zdobených, tělo obepínal šosnatý kabát z poctivého staročeského zelenavého sukna, hlavu kryla furiantsky nasazená vydrovka s nahnutým plochým vrškem, ruka třímala stříbrem kovanou důkladnou hůl, o níž křepce si vykračující sklář se opíral.
    Prosečský měštěnín odíval se naproti tomu kabátem světle modré barvy s řadou hedvábných knoflíků, límec byl 10,5 cm široký, hedvábím vyšívaný, nosil krátké koženky, ne příliš široké s koženými střapci, vestu s kapsami a s chlopněmi, boty s lesklými holínkami, na hlavě měl buď obyčejnou čepici nebo klobouk s mašlí.
    Ženy nosívaly čepce z jemného plátna, důkladně modřidlem škrobené, na krku šňůru bílých nebo červených korálů, na těle soukený nebo hedvábný živůtek, širokou sukni s četnými záhyby, červené punčochy v pantoflích nebo střevících. Límec košile byl zdrhnutý, starší ženy nosily na krku plátěný nebo hedvábný šátek. K práci vázal se šátek "na pokos". Děvčata zdobila se čelenkou a zaplétala vlasy do více copů. 
    Ženy sklářů kroje nenosily, strojily se jednoduše, ale vždy čistě, nic na sebe nápadného nevěšely jako rozumné hospodyňky.
    Mezi skláři vyskytovali se i flamendři, kteří nasekali dluhů a pro ně pak tajně huť opustili, jiní pak ještě, kteří neradi poslouchali a ti na místě dlouho se nezdrželi.
    Dle německy sepsané konscripční listiny z roku 1830 byli v Marienwaldu toho roku: Herr Kaspar von Hafenbraedl  - Glasfabrikant, Fr. Čížek - dílovedoucí, Josef Weber - vrchní tovaryš, 6 tovaryšů - Antonín Janák, František Janák, Jan Mayer, Ondřej Mayer, Jan Obermayer, Karel Pelikán, 2 brusiči skla - Jan a Bernard Matis, Jan Jokeš - střihač skla, Jiří Mayer - tavič, Antonín Mick - vařič, Jan Schneller - brusič a 2 učňové - Jan Gecelin a František Zmrzlý. S příslušníky rodiny bydlelo tenkráte v huti na Posekanci 60 lidí.
    Z huťáků mezi rokem 1867 - 1878 zaměstnáni zde byli: Fr. Dušek, Ant. a Jan Filinger, Jos. Havlík, Ant. Hauer, Jan Hoffmann, Ant. Jelínek, Fr. Kahoun, Fr. Karban, Kar. Meirich, Jos. Muhlbauer, Jos. a Václ. Neumayer, Fr. Procházka, Jan Weingast. Děti sklářů chodily v létě do školy v Proseči (2-4 třídní), v zimě do jednotřídní školy v Budislavi, protože sem měly mnohem blíže, v letech 1843 a 1844 vyučoval zde dokonce zvláštní učitel ve stavení při huti 40 dětí sklářských pomocníků.
    Kdo se chtěl vyučiti sklářem, musel se vyučiti v přisluhování při peci a potom teprve byl přijat za učně na 3 roky. Učňové byli starší jinoši, i 22 letí. Polovici výdělku učňova bral glasmistr, druhá polovice zůstala učňovi. Když potom učeň dostal za vyučenou, oslavil se takový frajšperch, jak se tomu říkalo, hostinou, pitkou a tancem. Hodovalo se na útraty toho co dostal za vyučenou.
    Piva spotřebovali skláři vůbec mnoho, když se pracovalo, padlo denně půl sudu, učňové nosili je ze sklepa v putnách a z nich nabíralo se sklenicemi. Proto glásmistr byl pamětliv toho, aby ho ve sklepě byla dostatečná zásoba.
    Radovánky i tanec, jak bylo vzpomenuto, byly u sklářů ve veliké oblibě. Při takové příležitosti, zvláště ale o posvícení a frajšprechu, zvával glásmistr i prosečskou honoraci a hostil ji. Zván byl farář a kaplan, kupec Brožek, řezník Beneš, zvaný "Kuželák", obchodník Kadlec, obuvník Hloušek, řezník Ventura "U Lípy", krupař Vobejda vulgo "Jirků". Nápoje a hudbu platívali jen skláři a to společně, procentuelně dle příjmů. Hosté neplatili ničeho.
    Z huťmistrů, keří byli téměř samí Němci, byl již uveden kolem roku 1830 zde žijící Glasfabrikant Kašpar von Hafenbraedl, v paměť lidu zapsal se glásmistr Jan Wagner tím, že roku 1843 daroval prosečskému kostelu osmiramenný lustr z broušeného skla, výrobek to továrny z Kamenického Šenova. Kolem roku 1848 byl zde glásmistrem Hynek Kepp, jen prý sotva uměl se podepsat, ale jinak byl výborný odborník, kancelářské práce vedl účetní Hernold, dalšími glásmistry byli: František Gerhadt, Josef Schreiber (zeť Gerhadtův), Jan Gerdhadt, (syn Františka G.), u něho byl úředníkem Augustin Steiner, majitel vyhlášeného hostince prosečského, posledně byl glásmistrem Edmund Kadlík (měl za manželku druhou dceru Františka Gerhadta).
    V době, kdy vládl čilý ruch na Posekanci, bylo živo i v Proseči, jež měla z huti velký užitek, neboť skláři zde pro sebe a své rodiny vše nakupovali. Vozová cesta, kterou chodívali "huťačky" s nůšemi na zádech ve středu a v sobotu na nákup do Proseče, jmenuje se dosud "sklářská" nebo "huťácká" (mezi čís. 4 - 6) též zvaná "Rolencova ulice", "rolenc" vlastně Herynek správně - byl kostelníkem a měl tu vedle cesty své stavení č. 6, cesta vedla z Proseče přes huť do Litomyšle.
    Ještě kolem roku 1860 pracovalo se v huti hodně asi 30 neděl v roce a sice na 2 pecích. Toho času také v Záboří umělým broušením skleněných výrobků zvláště sklenic zvučného jména získal Václav Tenk, dříve v huti Marienwaldu jako brusič skla zaměstnaný. Živnost svoji provozoval v čísle 56 vedle zábořského rybníka, jehož vody k pohonu svých brusů s prospěchem používal. Z obratné ruky jeho vyšlý mnohý vzácný výrobek v místě a okolí se až na naše časy zachoval.
    Na dvou pecích vydělalo se ročně 80 000 zl. Dělníci vydělali měsíčně 120 - 150 zl., což bylo na tehdejší dobu velmi mnoho.
    Úředník Moravec, jemuž později náležel hostinec "krčma" v Budislavi, zaměstnaný u pece od 1.května 1874 - 1882, měr ročně 600 zl. V.V.Škorpil, později sklenář a měšťan ve Vysokém Mýtě jako kancelářský úředník dostával 480 zl. Sáh dříví tehdá pro sklárnu byl za 3 zl.
    Mnoho lidí obživilo se mimo skláře u huti, zvláště kácením, štípáním a dovozem dříví a ti byli plni obav, když se trousily řeči, že má být sklárna zrušena. Mnozí, a to byli ti, kteří těžce nesli zdražení dříví ať palivového nebo stavebního, přáli si slárnu viděti dokončeným torsem. Obavy prvních se splnily, ke zrušení sklány opravdu došlo. Jan Ludvík hrabě Chamaré předal 13. února 1872 panství novohradské svému synovi Janovi Antonínu z Chamaré, za něhož dříví počalo se měřiti dle nové zavedené metrické míry místo dosavadními sáhy. Vznikl spor, glásmistr žádal přesnou míru, snad i více, lesní úřad, respective hrabě - nevyhověl. Spor vyvrcholil, glásmistr potřebné dříví přestal odebírati z lesů novohradských a objednával je z lesů rychmburských. Zisk na lacinějším dříví nevyvážil však zdražený dovoz. Glásmitr prodělával. Zdražování dříví pocítily i jiné sklárny a tak ukázala se nutnost úspory paliva, to docíleno bylo, když sklárny zařízeny byly vytápěním uhlím a rašelinou. Topení dřívím zůstalo omezeno na Šumavu a krajiny velmi lesnaté. V severních Čechách, kam dříve byl značný odbyt dutého skla barevného z huti na Posekanci, byly zřízeny nové sklárny na topení uhlím a tím utrpěla posekanecká sklárna smrtelnou ránu, z níž se již neprobrala. Pracovalo se v ní stále méně, až do roku 1878 přestalo se pracovati nadobro. Huť byla zbořena a obydlí glásmistra i s obydlím druhých proměněno na panské hájovny. Pozdější majitel Posekance a okolních lesů, Dr. Ervín Nádherný z Chotovin a Mešic, dal 1914 bývalé bydliště glásmistra upraviti ke krátkému letnímu pobytu své rodiny.
    Od roku 1878 do zaniknutí sklárny pracovali tu skláři: Karel Bína, Václav Bucl, František Eisner, Antonín Hauer, Jan Jonák, František Karban, Josef Krejčí, Antonín Marvan Karel Meirich, Josef a Václav Neumayer.
    Uplynulo sotva 30 let od zániku sklárny a již upadlo v zapomenutí, že zde sklárna vůbec stávala. Lesní klid a ticho rozhostily se tam, kde jindy rušný život a hlahol sklářů zazníval.
    Plachý parůžkář se svou ztepilou družkou vychází tu za soumraku ze  stínu temného lesa na tichou lučinu, kdy ve vzduchu třese se ještě poslední světlo, kdy jas usedl, barvy stydly a na nebi zbledly červánky. Sladké šumění větérku v haluzích řasnatých smrků zpívá tu ukolébavku lesu. Šumí tu mohutné smrky dumavou píseň svoji. Les i paseky se tiší a jen rákosí blízkého rybníka melancholicky ševelí. Tma uléhá tu pozdě do houštiny lesní. Za prvního rozbřesku dne zazní zde tokání tetřívka a odbývá se zde nerušeně zvláštní rej jeho lásky.
    Stopy sklárny smazalo rychlé zapomínání a hlodající zub času. A tak na bývalou sklárnu posekaneckou nezůstala než blahá upomínka starých pamětníků a střípky modrého sklíčka na lesní vozovce, kudy se jezdívalo se sklem.
    Jako list po listu v jeseni mizí z lípy, tak mizí pamětník po pamětníku, odchází do krajů, z nichž není návratu, pouze skleněné střípky zůstávají tu nadále nesmazatelnými stopami zaniklých dnů slávy posekanecké sklárny.

"Od Trstenické stezky" - ročník VIII - 1928/29 - č. 4 - str. 50 - č. 5 - str. 72.